Week no. 1

Uteklo to docela rychle a první týden je fuč, žiju, jsem v pořádku, dávají mi dokonce občas najíst a mám i kde spát, takže vše v nejlepším pořádku.

Cesta do USA byla opravdu zajímavá. Cesta byla strašně dlouhá a nudná. Vzhledem k tomu, že jsme letěli do NY přes Varšavu, trval let celkem zhruba 11 hodin. Polské aerolinie jsou vcelku fajn, ale žádný velký luxus v letadle to nebyl, sedačky stejně blízko u sebe jako v autobuse ČSAD, takže mám mřížku z odkládacího košíčku obtisklou an kolenu ještě teď. Každopádně tak jako tak nás do NY naši sousedi Pšonci dopravili v pořádku. Přistáli jsme na letišti Newark, které vlastně není NY, ale New Jersey. NY a NJ jsou ovšem vlastně jedno a to samé město akorát že je v prostředku značka, která mění název. Bohužel jsme přiletěli večer a museli tak strávit noc na letišti, protože žádný autobus tak pozdě nejel, vydali jsme se tedy hledat nejlepší místo na přespání. Newark je ale pěkně pitomé letiště, docela malé, 3 terminály, pár odletových hal a hlavně skoro žádné sedačky k sezení. Po navštívení všech terminálů jsme zakemili na terminálu A, kde jsme začali okupovat roh s lavičkou, která ovšem byla rozdělená na jednotlivé sedačky a tak ležení na ni nebylo zrovna moc pohodlné. Mazy si vzal do Améru spacák a tak si ho prostě rozložil, nahodil kapucu a spal, já jsem zaujal embryonální polohu, hodil přes sebe dečku osumdesát na osumdesát z leteadla a snažil se usnout. Bohužel asi po půlhodině mě začala bolet jedna půlka zadku a tak jsem se pravidelně musel v 30 minutových intervalech otačátet, aby mi řiť neupadla. Všichni kolemjdoucí na nás čučeli jak puci, protože jsme byli snad jediní, kteří tam kdy tak spali. Noc jsem ale nějak přežil, Mazy si parádně zdříml a už nám nic nebránilo vyrazit vstříc kempu. Vydali jsme se tedy za lidovou cenu 16 dolarů z letiště do centra NY, cesta trvá asi eset minut a opravdu nechápu, co na tom tolik stojí. Vedle Times Square jsme si dali snídaní ala true America, takže pěkn+ mastný sendvič a šli jsme na autobus. Na zastávce jsme potkali dalšího Čecha, který jel do stejného města jako my a byl v Americe poprvé, takže celá cesta do Honesdale byla odpovídání na zvídavé otázky. Za tři hodiny jsme za krásného počasí dorazili na místo a čekali na odvoz z kempu. Deset minut, dvacet minut, hodinu… Moc nás nepřekvapilo, že pro nás vlastně nepřijeli, vzhledem k předešlým zkušenostem s komunikací s kempem a tak jsme se vydali do místní nemocnice, ve které je asi jediný telefon ve měste a nakonec si odvoz teda sami zavolali. Přijel pro nás starý dobrý Joe a vzal nás do kempu. Kemp je pořád stejný, vedoucí a šéfové taky, takže pocit po příjezdu byl jako bych tu byl predevčírem.

Na fungování kempu se od loňska nic nezměnilo, jediná změna je, že náš velký šéf a majitel kempu koupil další kemp, ve kterém není kuchyň a tak místo pro 400 lidí vaříme pro 1400. Druhý kepm je asi hodinu cesty a bohužel jsem byl přidělen do týmu, který třikrát týdně bude vozit právě do něho jídlo, což znamená vstávat v 6 a vracet se kolem 5 večer. Snad to ale nebude žádná hrůza, v kempu už jsem jednou byl a nevypadá tak hrozně a práce by tam zas tak moc být nemělo, tak to snad nějak pude.

Nás kitchen staff už je skoro v plné sestavě, chybí akorát asi 5 posledních lidí, kteří dojedou v průběhu týdne. Bude nás celkem 32 a z toho asi jenom 9 kluků, takže si rozodně nemůžu stěžovat. Lidi se tu letos sešli snad ještě lepší jak loni, hlavně pak ruská sekce holek je mnohem symatičtější než loni. Letos se taky česká sekce dočkala posílení a je nás tady celkem 6, mimo nás jsou tu pak Poláci, Maďaři a Rusky.

Kepeky přijeli v pátek, takže už opět začal řev v dining hallu při jídlech, bordel jaký svět neviděl a velká hoňka v kuchyni. Dnešní velké barbecue jsme ale zvládli v pohodě i když fronta na jídlo byla snad nekonečná, takže doufám že práce nám půjde pořád tak od ruky jak teď…

Abych pravdu řekl, tak psaní blogu mě už po prvnímpříspěvku pěkně nudí, takže kdo ví kdy napášu další, tak zatím čus… :D