USA '12 - San Francisco a domů

Konečně jsem se dokopal k poslední části mého cestovatelského zápisníčku a tak tady zase máte jeden narychlo sepsaný, po sobě ani jednou nečtený, chybami a překlepy zalitý článek. Minule jsem skončil vyprávění tím, jak jsem po odjezdu Nasti zůstal na nějaký čas sám v San Franciscu.

San Francisco – pokračování

Po jejím odjezdu jsem se musel přestěhovat z našeho luxusního 1x1m pokojíku jinam, měl jsem zabookovaný pokoj v tom samém fekoš hostelu, jen to byl nebylo takové romantično ve dvojku, ale rovnou 6 lůžkový unisex pokoj o dvě patra výš. Když jsem do pokoje vešel, byly všechny postele prázdné, jenom na jedné spala jakási polonahá slečna, s rozcuchanýma vlasama, hlavou zabořenou direct v polštáři a bez jakýchkoliv známek života, dle oblečků rozházených po pokojíku od dveří až po její postel a prázdné flašky nějaké kvalitní polské vody vedle ní, jsem došel k názoru, že měla zřejmě těžkou noc, tak jsem si potichu odložil věci a z pokoje odešel. Můj program na tento den bylo obejít si všechno co sem v SF ještě neviděl a díky koupi cityPass měl možnost za fajn cenu vidět, takže jsem objel všelijaké muzea a parky z čehož nejzajímavější byla asi akademie věd. Kalifornská akademie věd není jako ta česká, kde se v klasicistní budově scházejí chytří pánové a koumají jestli ten Bosson fakt existuje nebo ne, v Americe je všechno děláno tou jejich fun way, takže akademie věd je velká budova, kde narazíte na spoustu malých capartů s rodičema, kteří se přišli podívat na tučňáky, čtyřposchoďové terárium s motýlkama, kteří vám sprostě sedají na hlavu, foťák a vůbec tak všude kam se jim zachce a nebo se jdou podívat do expozice o zemětřeseních, kde si jedno v malé místnůstce můžete na vlastní zkušenost zažít. Celkově to bylo opravdu pěkně vymyšlené, ale přišlo mi, že na to že je to Akademi věd je to až moc zaměřené na malé děti a přeci jenom, po 8 letech gymnázia a dvou letech navštěvování univerzity mě výstava toho, proč se střídá den a noc moc nebrala. Navíc v SF je ještě jedno podobné muzeum, které je ovšem více technicky zaměřené a káždá expozice je udělána jako pokusná, takže si tam se vším můžete pohrát a pokud máte rádi technické blbůstky jako já, tak tam strávíte hodiny, myslím, že o tomhle Exploratoriu, jak tomu místní říkají už psal, takže dost o tom. Na konci dne jsem se rozhodl dojít na hostel pěšky a projít si tak město po svých. Musím říct, že některé uličky plné dealerů, slečen na prodej a bezdomovců rajdujících se svýma nákupníma košíkama, ve mě vzbuzovaly respekt už předtím, ale teď jsem byl přece jenom ve městě úplně sám a tak jsem to radši bral po hlavních bulvárech, které ale nejsou o moc lepší a soudě podle všeho co sem viděl, i kdyby uprostřed hlavní silnice stál borec na chůdách a zvracel malé slony, přičemž by hned vedle do jeptišky ládoval nějaký rusák broky svojim AKčkem, tak by si toho stejně nikdo nevšiml a nebo by jim ještě do vedle ležící čepice hodil čtvrťák. Po strsující cestě zpátky, jsem dorazil zpět na hostel, kde jsem se seznámil se čtyřma novýma spolubydlícíma, ta slečna na mol už tam nebyla a její postel už zabrala nějaká Maďarka, co ze z ní nakonec vyklubala Slováko-Maďarka, co se zná s mojim šéfem a bydlí ve stejných prdelkovicích jak on. Další spolubydlící byl nějaký pšonk, který až do toho momentu netušil, že si Češi a Slováci rozumí a sám nám nerozuměl ani slovo a po tom, co sem na něho začal valit svoje “kurva bardzo fajny kolektiv” tak mu spadla čelist, že umím něco polsky…no prostě nějaký jouda, ale jinak v pohodě, jediné mínus bylo, že si koupil od nějakého pána na ulici zelený pytlíček a kolem půlnoci byl tak zhulený, že nebyl schopný vylézt na vlastní postel. Nejzajímavější spolubydla byla ovšem jakási paní, říkala že je jí myslím 35, která se vydala do SF zkoumat místní kostely, děti prý nechala manželovi doma, s tím že si na měsíc jede pryč a ať se nějak postarají. Ženská smrděla jak když podpálíte stovku takových těch malých kónických barevných špiček, co mají etiketu celou v čínštině, asi nemáte šajnu co teď myslím, ale prostě smrděla jak prase. Navíc měla na sobě hadry stylu ahoj, já jsem budhistka a trochu frčím taky v hippie stylu. Když mi následně řekla, že ze mě vyzařuje silná pozitivní aura, měl jsem jasno, po chvilce z ní vylezlo co sem si myslel, tedy že je nějaká čáryfučka, co přijela do SanFáčka objímat stromy a čerpat duchovní energii z posvátných míst. Z těhdle lidí si strašně rád dělám srandu a rýpu do nich, ale ona vypadala celkem mile a hlavně spala v posteli nade mnou, tak sem si říkal, že nebudu rýpavý, bo bych se ještě ráno mohl probudit uprostřed pentagramu obklopen svíčkama jako oběť pro nějakého háre-háre-krišnu. Další den jsem se vydal nakoupit nějaké suvenýry a už jsem se těšil na večer, kdy měly přijet k nám do hostelu mé spolupracovnice z tábora, Maďarky Évi, Réka a jejich kámoška Ági, holky večer dorazily, pokecali jsme a šli spát. Další den jsem se s něma šel projít po městě, čehož zneužily a musel jsem dělat fotografa, v životě jsem nebyl nucen udělat tolik fotek, protože každá, jako správná holka chtěla mít u všeho aspoň tři fotky z třech úhlů, vynásobte to počtem tři a máte tři prdele fotek, které jsem za ten den udělal, ale bylo to určitě lepší, jak sám chodi po ulicích a obhlížet jak kvete byznys s marjánkou. Večer jsme si koupili nějaké pravé kalifornské čúčo, rozlili si ho do plastových kelímků a dole v kuchyňce jsme si udělali na gauči pravou středoevropskou párty. I když jsme si dali každý jenom po loku, páč flaška na 4 lidi není nic extra, tak jsme byli všeci docela pod parou, od čehož se odvíjela naše konverzace shrnující celé naše léto, po které jsme se rozloučili, protože já další den ráno odjížděl a šli spát.

New York

Další den někdy odpoledne jsem se vydal na letiště v SF, abych doletěl do NY, kde jsem se měl potkat s Mazym a z tama pak letět domů. Při odbavování jsem zjistil, že můj bágl má asi o pět kilo navíc než může mít a tak jsem byl nucen zavléct na sebe dvě mikiny, bundu, dát si své průvodce do příručního zavazadla a jedny botasky na to samé zavazadlo přivázat zezadu. V ten moment jsem se konečně dostal na limit a byl vpuštěn na palubu. Po pár hodinách letu, jsem se octl na JFK v NY, kde jsem si nechal věci a jenom s baťůžkem jsem se vydal na autobusový nádr Port Authority v centru NY, kde jsem měl sraz s Mazym a taky Alinou a mou drahou Irenou, které tam zrovna byly taky. Mazy se rozhodl že nám nebude dělat křena a že půjde koupit nějaké trička I love NY, ať aspoň něco doveze dom a já obklopen dvěma Ruskama jsem se vydal na výlet na Sochu Svobody, já jsem tam byl sice už třikrát, ale ony tam chtěly a zkuste si odporovat dvěma Ruskám. Alina vypadala celou dobu docela naštvaně, jelikož se jí nedostávalo tolik pozornosti od Ireny jako mě a tak se dokonce uryzla a chvilku se s náma ani nebavila, ale já jsem moc času neměl a tak jsem po návratu od plechové lady dostal posledního ruského hubana, rozloučil se a valil na letiště. Tam už čekal Mazy, let byl samozřejmě zpožděn, což nám ale bylo docela šumák, protože jet domu 13 nebo 15 hodin, na to už vám prdí pes. Jelikož jsme byli oba hladní, vydali jsme se na lov za nějakým tím žvancem, nakonec jsme oba skončili s nějakým sendvičem za nekřesťanské letištní ceny s tím, že to prostě budem muset domů vydžet hlady. Cesta přes oceán byla docela v klidu, letěli jsme do Varšavy a dokonce to i rychle uteklo, škoda že v letadle neměli žádné displeje s filmama, ale člověk se aspoň prospal. Z Varšavy do Prahy jsme nejprve vyluxovali během několika vteřin pytlíček s krekrama, který jsme vyfasovali jako svačinu a pak po letu kdy to s náma nad Prahou trochu házelo konečně dosedli na rodné hroudě. V Práglu jsme chytli rychlíka až do Valmezu, který byl ale tak naflákaný, že jsme seděli v uličce na zemi a po pár hodinách dorazili domů.

Doma

Byl jsem docela rád, že už jsem zase doma a hned večer jsem šel pozdravit některé známé, ale na druhou stranu jsem byl docela smutný, že už je léto zase za mnou a já se za tři dny vrátím do stereotypního studentského režimu. Nevím proč, ale už i ten první rok mi to po příjezdu tady doma prostě přišlo děsně nudné, ještě na střední jsem měl Rožnov strašně rád, ale teď mi to tu přijde trochu jako malá díra, kde se nic moc neděje a nedokážu si představit, být celé léto tady, jako jsem býval. Možná i proto jsem se po několika měsících nyní rozhodl, že si Ameriku střihnu ještě i potřetí a 17.6.2013 znovu odlítám zažít “the third best summer ever” a hlavně, ještě jsem nebyl pořád v Karibiku,kam moc chci, takže se už těším, až napíšu článek cestováni part #5 – Bahamy… :)