Prostý estonský lid

Od doby co jsem si to přimašíroval do Estonska je tomu už pěkných pár týdnů, po kterou jsem měl tu čest myslím si dostatečně poznat místní faunu, tedy obyvatelstvo, abych si mohl dovolit o něm napsat následující krátkou deskriptivní stať. Vím, že není zrovna korektní přístup vytvářet takhle z placu stereotypy založené čistě na mé subjektivní zkušenosti s tímto zvláštním druhem homo sapiens^2, ale prostě ty vole potkat normálního Estonce je asi tak pravděpodobné jako že se k vám právě teď z dálky začne linout hudba z Tři oříšků načež vám dveře rozrazí Ivetka Bartošová s mikrofonem v jedné ruce a flaškou vody v druhé. Určitě vás teď napadá, že lidí jsou spousty, každý je nějaký a prostě tu mám smůlu na exoty. Zapojme ale trochu matematiky. Estonců je něco lehce nad 1,3 milionu, z toho je půlka Rusáků, takže jsme na nějakých 600 tisících. Dejme tomu že tak třetina žije někde v místních lesích a bažinách a raději nevědět co to je za lidi. V Talinu jezdí jenom 4 šalinlinky, z toho dvě se opravujou. Tudíž se těch zbylých 400 tisíc koncentruje do těchto tramvají, kterými se bohužel přepravuju i já. Vzhledem k tomu jak jsou pokaždé narvané mám tedy podezření, že už jsem potkal Estonce všechny a můžu si dovolit závěr, že jsou divní.

Vezměme to tedy popořádku od toho nejdůležitějšího. Obecně platí, že čím víc je člověk na jih/východ od Německa, tím pěknější holky může většinou najít. V Estonsku je zajímavé, že čím větší je venku kosa, tím pěknější se po ulicích promenádují slečny. Každopádně po prvotním nadšení z mrazu se s příchodem “léta” a teplot neobsahujících mínus pouliční kvalita lehce zhoršuje. Vůbec místní klima se na lidech projevuje docela ve velkém. Všichni tady mají věčně přimrzlé nasrané xichty, nikdo se s nikým nebaví, nezdraví a neusmívá se. Marně se pokouším pozdravit lidi které potkám třeba na chodbě na intráku, jediné čeho se mi za tere, hello nebo privět většinou dostane je pohled říkající proč na mě sakra civíš a ještě na mě mluvíš. Přídete na volejbal, v šatně dvacet lidí, pozdravíte, půlka nereaguje a zbytek ohnivým pohledem vypaluje ve vaší mysli nápis “Ještě slovo a urvem ti lulína”. Pak příjde na hru, kde si ve slušných rodinách lidi občas plácnou když se třeba povede dostat tu hadrovou sviňu na druhou stranu sítě. Tady si můžete tak plácnout s kovovým sloupkem.

Mraz se taky podepsal na pudu sebezáchovy místních. Pro Estonce červená na přechodě neznamená vůbec nic. Jasně, taky občas du na červenou na přechodě vedle Mezírky kam auta jezdí asi tak často jako vynášíme odpadky, ale kokos střihnout si to přes čtyři pruhy rychlostní komunikace za plného provozu, to už chce kurva koule. Vzhledem k tomu, že je to zřejmě všeobecně uznávaný fakt, místní úřady na některé přechody, na kterých opravdu není zavhodno přecházet na červenou, umístily toho červeného panáčka dokonce dvakrát, jediný efekt je ale podle mě vyšší účet za elektriku.

Vrátím se zpátky k už proklínané hromadné dopravě, protože až tady dokáže Estonec opravdu nasrat. V Talinu je socka zadarmo, takže si tu vozí řit každý i když potřebuje dojít na vedlejší zastávku, na kterou by člověk pomalu doflusl. Všechny šaliny, busy a busy s tím klackem na elektriku nahoře jezdí v po čertech dlouhých intervalech, jsou malé, škaredé, smradlavé a přeplněné. Co taky člověka s trochou v krvi někdy ve tři ráno nepotěší je absence nočních rozjezdů. Takže chodím často 50 minut pěšky… Když chcete jet nějakým místním prostředkem, nastává problém hned při nastupování. Neplatí tady takové to prvně se vystupuje, pak nastapuje, ale spíš uhni vole chci dovnitř. Po nastoupení dovnitř si musíte pípnout kartičkou u čidla, které je hned vedle dveří. Všichni mají kartičku někde v kabelce nebo v bundě a nikomu se nechce vytahovat, takže často můžete shlédnout starého pána pokoušejícího se o pole dancing s cílem pípnout si kartičku v náprsní kapse, popřípadě slečnu švihající kabelkou se smrtní v očích o čidlo, protože karta je někde v útrobách její tašky a ne a ne pípnou ludra. Člověk by si řekl, že po tom co je úspěšně vevnitř má vyhráno. Nemá. Průměrný Estonec minimálně dvakrát projde celý autobus aby zjistil jestli někde není volné místo. Volné místo ale znamená dvě prázdné sedačky vedle sebe, jelikož zde se sedí zásadně po jednom a to na vnitřní sedačce, aby si vedle vás nikdo nemohl sednout. Když už náhodou sedí dva lidi vedle sebe a někde se uvolní dvě místa, ihned se dotyčný zvedne a odchází sedět sám. Když kolem vás potřebuje Estonec projít nebo chce abyste mu uhli tak nic neřekne, protože tady se nemluví, začne do vás prostě natvrdo šťourat a cpát se přes vás. Už několikrát se mi stalo, že jsem měl pocit jakoby se mi hýbal batoh načež po letmé kontrole jsem zjistil, že se pod ním nachází dítě nebo babička menšího vzrůstu, snažící se dostat na jiné místo, marně, protože přece jenom nějaký ten prostor taky zabírám a přitom by stačilo něco říct, vydat zvuk nebo aspoň vyrůst. Obyčejný Estonec je taktéž velice nedočkavý a proto se dere k dveřím zhruba 40 sekund předtím, než autobus zastaví na zastávce. Vůbec se tomu nedivím, protože jízda je příjemná jak sovětská okupace, ale všichni mají asi strach, že se nedostanou ven, za daných podmínek oprávněnou a tak chce být každý až úplně u dveří. Takže i když taky vystupujete, lidi za váma se snaží ještě za jízdy narvat před vás, nezávisle na věku, vzrůstu či fyzickým dispozicem. Nejnebezpečnější jsou děti vyzbrojené tvrdýma aktovkama, lidé s tvrdýma hůlkama a ožralí Rusáci. Vystoupení je jakýmsi vysvobozením, které vám odpoví otázku, proč je tady MHD zadarmo, protože za prachy by tímhle nikdy nikdo v životě nejel.

Na Estoncích by se toho dalo hejtovat ještě hafo, ale vzhledem k tomu, že jsou místní luhy a háje další žhavým kandidátem na anexi Ruskem, myslím si, že je zbytečné plýtvat další písmenka na národ tak početný, že když se sejdou všichni, je jich pořád, takže zas příště na jiné téma.