Impérium vrací úder

Drazí přátele, kamarádi, rodino. Vím, že možná netrpělivě čekáte na nějaký ten příspěvěk o mém létu stráveném za louží v USA a následném válení šunek za druhou louží na Hawaji. Věřte tomu že přijdou, časem, možná… Nicméně rozhodl jsem se nejprve zapsat události týdne měsíce (píšu sakra pomalu) právě minulého, kdy začalo mé další zahraniční dobrodružství. Tentokráte v srdci kdysi velkého impéria, kde pohádky o královnách vládnoucích tvrdou rukou a umírajících princeznách pořád nejsou pohádky, ale krutá realita, kde si dáma nikdy nemusí sama otevřít dveře a o páte se zastavuje svět, aby si každý mohl vychutnat trochu toho matroše z dálného východu vyluhovaného v horké vodě. Ano tušíte správě, je to Anglie.

Po příjezdu z USA jsem si doma moc nepobyl a po dvou týdnech se opět vydal na cestu. Jelikož Hawaj byla drahá, rozhodl jsem se protentokrát putovat po zemi starým dobrým autobusem. Brno -> Liverpool, dva přestupy, 28 hodin jízdy, jaký větší komfort by si člověk mohl přát. Každopádně popořadě. V Brně jsem se se slzičkou v oku rozloučil s Peťulkou a nasedl na bus Student agency na úvodní masírovací cestu do Prahy po D1, i když to byl nejkratší úsek mé dlouhé poutě, byl z hlediska fyzického vjemu ten nejsilnější, naše dálnice se prostě nezapřou. Do Prahy jsme dorazili na čas, takže sem v pohodě stihl přeskočit na dálkovou linku do Londýna přes Lucembursko a Brusel. V autobuse se sešla celkem zajímavá parta. Já, pár Anglánů, Amíků, Čechů, Kanaďaň a s překvapením také velký kmen evropských indiánů kdesi z východu, kde braťa s fujarou dávají dobrou noc. Obzvláště s posledně jmenovanými bvyla velká sranda. I když Slováci, mluvili si jakýmsi hičman čičmanem, měli potrhané občanky, takže je celníci dost bedlivě kontrolovali a jako bonus dvě přítomné paní této příslušnosti měly zřejmě pocit, že moc nevoní a tak na sebe aplikovaly v pravidelných intervalech 30 minut deodorat v množství takovém, že jsem jen matně vzpomínal co to ta Jana s Martinem, Petrem či co to bylo za chytrolína, dělali na naučném videu o chemickém poplachu co nám pouštěli v chemii na začátku každého roku. Cesta docela v pohodě utíkala než jsme se dostali k eurotunelu pod Lamančem. Prvně jsme se sekli na francouzké celnici, kde před náma stálo 5 polsých busu a Frantíci je bardzo fajně šacovali, takže jsem měl čas zbaštit celé dvě bagety než přišla řada na nás, po 100 metrech pak přišla britská celnice, kde se trochu zasekla ta veselá banda z busu, protože jak bylo zmíněno, jejich doklady vypadaly jako by je místo v šuplíku skladovali na hnoji, ale nakonec všechno v pořádku, najeli jsme na vláček a šupky dupky jsme byli na druhé straně a to doslova. Sto metrů od pobřeží první kruháč, první schíza proč sakra jedem do leva, prozření, že jsme už v Anglii, takže je vše jak má být a pak ještě chvilka oddechového spánku a pak už přišel Londýn. Tam jsem ze svého komfortního busu přesedlal na lokálku, co by Karose mohla záviděla třeba jen funkční větráčky a vydal se na 5 hodinovou pouť do Liverpoolu.

Asi bych se měl zmínit, že ještě den před odjezdem jsem neměl sehnané ubytování, naštestí jsem našel jakousi němku erasmačku, co sháněla spolubydlící, nějak se skontaktoval s majitelem a měl sem bydlení jakože domluvené. Upřímně, moc jsem tomu nevěřil a myslel si, že se stanu na chvíli bezdomovcem, ale vysedl jsem, vytáhl jsem mapu, hned se ke mně sběhla pomoc, že kam to potřebuju a už jsem seděl v autobuse směr můj snad dům. Byla již pozdní hodina večerní, když jsem dorazil k domu číslo 33 a značně chcalo. Nervózně jsem zaklepal a zarachotil poštovním otvorem, jelikož zvonky se tady nevedou. Za chvíli se ozvaly kroky načež mi otevřela ona Němka z obrázku z Facebooku, spadl mi kámen ze srdce, že to nebyl žádný pedofilní vrah s pseudoprofilem na FB a už jsem bydlel. Je to docela útulný domeček v typickém anglickém stylu, úzké chodbičky, všechno malinké až hanba, ale hlavně že mají backyard. Zabral jsem si prvně pokojík v patře, ale první noc jsem tam klepal kosu, tak jsem se nakonec přesídlil dolů, kde je pořádné hicování. Hned po prvním probuzení jsem ovšem zjistil, že život tady nebude zas až takový med. Jelikož Impérium jak se zdá pořád ještě nevzdalo válku o světovládu, čeká tady na cizince spoustu nástrah a skrytých nepřátel. Prvně tedy zásuvky, jiná ďurka, na každém ještě vypínač bez kterého to nejede a člověk na to pořád zapomíná a pak se může divit proč mu nevaří voda. Pak si chcete posvítit, zjistíte že v lampičce není žárovka, tak ji koupíte, donesete domů a zjistíte, že lampička má starší, takzvané bajonetové šroubování, takže žárovku s vrutem tam nedáte. Tak si jdete umýt ruky, jenže v umyvadle jsou dva kohoutky, z jednoho teče voda přivedená přímo z islandských geotermálních vřídel, kterou byste mohli tavit ocel a z druhého zas horská ledovcová voda způsobující omrzliny v řádu milisekund. Tak si dete dát aspoň sprchu, jenže ji nezapnete, protože je na ní mechanismus jak stroj času a když se vám nakonec povede složit doktorát z této kvantové fyziky, dočkáte se jen čúrku síly motýlího močení. Vykašlete se na to a jdete si do obchodu pro pivo, venku chčije, 50 procent času, každý den, prostě furt. Po cestě se stihnete jen tak tak třikrát vyhnout smrti, protože vás skoro porazí auto, které jede z druhé strany než ho čekáte, no a když ve zdraví dorazíte až do Tesca tak zjistíte, že takový lahváč stojí 14x tolik co u nás. Ale čaj tady mají fakt dobrý…

Na druhou stranu, aby celý příspěvek nebyl jen v typickém českém duchu nadávání na to co je tu hrozné, tak to vezmu i z té druhé stránky. Lidi jsou tady strašně milí. Jezdím do práce na kole a abych občas objel dopravní zácpy, beru to přes chodník, kde se jaksi občas nevyhnu kolizi s pěšíma. Jednou sem nějak špatně vystihl timing a najednou se ocitl mezi sloupem pouličního osvětlení a chodcem a prostě pro všechny tři tam místo nebylo a jelikož sloupu se moc uhýbat nechtělo a já měl docela dost kinetické energie, skončil v nuceném exilu v přilehlém křáku chodec. Ovšem světě div se, když sem zastavil abych toho chudáka vytáhl stál už dávno na svých a omlouval se mi že tam byl v cestě když sem jel. Říkám co blbne, že sem idiot já že tam nemám co s klem dělat, ale on se nedal a pořád se mi omlouval. Taky mě mile překvapilo, že každý kdo jede autobusem tak při vystupování vždycky poděkuje řidičovi, což obzvlášť při ceně lístku na jedno použití za 80 korun docela překvapí. Kamkoliv přijdete do obchodu, restaurace nebo třeba i pitomé veřejné záchodky, všichni se na vás pořád usmívají, pouští vás do dveří, omlouvají se i když se o vás jen náhodou třeba opřou. Dále pak akt vytáhnutí mapy z kapsy tady funguje jako zapnutí hlásného vysílače, žadonícího o pomoc, protože do tří sekund kolem vás stojí nejmíň dva lidi, kteří se zeptají kam potřebujete, že vám poradí aniž byste se vůbec na někoho stačili od mapy podívat zpět kolem sebe. Prostě je to neuvěřitelné, jak oproti naprčenému Česku, kde vás hned na letišti seřve řidič autobusu, že nemáte drobné a on vám musí nedejbože vrátit třeba 15 korun, dokážou být lidé i milí a nápomocní.

Jediné co mě trochu mrzí je fakt, že jsem se ocitl v části Anglie, kde víceméně každých 15 kilometrů a jiné město znamená jiný přízvuk, výslovnost a pár spešl slovíček. Někdy si připadám jako zpátky v Estonsku, jelikož nerozumím ani paní u pokladny, když se mě ptá jestli chci tašku nebo ne. U nás v práci je taky každý z trochu jiné části Liverpoolu a okolí, takže zachytit podstatu debaty je někdy nadlidský úkol, ale už si trochu zvykám, tak třeba snad o Vánocích konečně porozumím víc než půlce toho co říkají :D Taková třešnička na závěr, pořád mi vrtalo hlavou co je to za dementní vtípek, když o polední pauze všichni v práci říkají že jdou na dinner. Jednou pak dokonce přišla otázka “What did you have for tea yesterday?” kde jsem opět nepochopil jestli jde o nějakou formu deštivého humoru, protože co bych si tak k sakru asi mohl dát na čaj jiného než čaj a jelikož jsem si už opravdu připadal jako totální idoit, zeptal sem se co to k sakru melou. Bylo mi tedy vysvětleno, že tady se místo lunch říká dinner a protože nemůžeš mít logicky dvakrát denně dinner, tak dinner se říká tea, přičemž že to koliduje s tea jako čajem nevadí, protože každý pochopí, když se ptáte What did you have for tea? že se ptají na jídlo a ne na pití, protože kdo by se ptal na to jaký čaj pijete, že ano… no jsem to ale hlupák že mi to hned nedošlo…