Week no. 1 & 2

Tak nám zas uteklo pár dní a máme skoro půlku července. V kempu je všechno při starém, holky pořád dělají čurbes veětší než prasátka, řvou, skákají po stolech, ucpávají záchody svými exkrementy, protože z neznámých důvodů používají takové množství toaletního papíru, že ani místní toalety, které se splachují podtlakem, že máte strach aby vás to celé nevcuclo, prostě zklamou.

Práce mi zatím příjde lehčí než loni. Tak nějak virtuálně jsem povýšil a z řadového myče, kráječe a uklízeče se ze mě stal člověk, který dostává buďto speciální questy jako vyčistit plesnivé hadice nebo v lepším případě dělám mistra grillovače a peču hamburgry a horké psy.

Poslední týden jsem měl vůbec speciální pracovní plán a dokonce jsem měl i placenou dovolenou. Jak už jsem asi zmiňoval, mimo náš kemp, letos vaříme i pro další kemp. Dostali jsme nabídku, že místo našeho dne volna, můžeme jet pomáhat tam a dostanem za to 40 kaček na ruku. Mě a Mazymu bylo nabídnuta spešl šichta a to místo našeho dne volna být v Jeff Lake, což je onen zmiňovaný kemp, přespat tam, ráno tam opět makat, ak odjet do našeho home kempu a mít odpolední směnu, to vše za 80 papírků. Řeki jsme si proč ne a jeli. První den jsme pracovali asi 4 hodiny, ve dvě odpoledne byli hotoví, pak si tři hodiny váleli šunky u bazénu a večer nás vzal náš šéf Mark na večeri do Applebee’s což je takový lepší Mekáč s LCD televizema na každém rohu, a jídlem jako od babičky (skoro, na babičku nikdo nemá). Našim útočištěm přes noc byl klimatizovaný pokoj s televizí a manželskou postelí, takže jsme se krásně vyspali a druhý den se vrhli opět do “práce”. Rachotili jsme asi tři hodiny a pak jeli zpátky, protože tam nebylo co dělat, v našem home campu jsme rychlostí blesku odsloužili naši odpolední šichtu a byli hotoví jako všichni co byli na raní a to všechno za krásných 80 dolarů a milkshake na cestu gratis k tomu.

Jak jistě někteří víte, 4 červenec je největším svátkem v USA, slaví tady totiž Den nezávislosti, to znamená, že se všichni oháknou do modrobíločervena, vyvěsí vlajky na místech, kde ještě nejsou, kterých zrovna moc není, ale na vlajku se místo v Americe vždycky najde a všichni hrdě chodí se svými americkými nosy nahoru. Pro nás to znamenalo tričko v amerických barvách zdarma a po setmění velký ohňostroj, na Brněnské ohňostroje se to nehrabe ani zdaleka, ale vezme -li v potaz, že náš ohňostroj odpalovala parta chlápků co učí malé holky hrát tenis a že jsme kdesi v lese v Pensylvánii, tak musím uznat, že 10 minutový ohňostroj, velký tak že musíte kroutit hlavou, abyste viděli všechno je docela solidní výkon.

Dalším speciálním dnem byl výlet do Dorney parku, což 2 v 1 zábavní park a vodní park, vzdálený asi 2 hodiny jízdy od nás. My jako kitchen staff máme možnost jet s kempem a užít si park taky. Vstup máme zdarma, ale den se počítá jako naše volno a musíme “pracovat”. Holky chodí ve skupinkách s holkama a hlídájí je, popřípadě chodí s nimi na atrakce nebo dávají pozor na ty, které na atrakce nechtějí a kluci dělají na střídačku hlídače u východu, aby nám holčičky nikdo neukradl a nevzal si je domů. Tento rok jsem stejně jako v kuchyni i v Dorney povýšil a stal se ze mě velitel gardy, takže místo sezení a střežení východu, jsem měl jenom za úkol dohlídnout na to, že se u východu budeme střídat a vždy tam někdo bude, což ve zkratce znamená, říct ostatním ať se střídají a pak už si jenom užívat parku. Zdarma jsme měli nejenom vstup, ale dostali jsme i voucher na oběd a večeři. To všechno ovšem za cenu, že jsme si museli vyslechnout 15 minutový přednes pana majitele kempu a.k.a. starého židáka o tom, jak je hrdý na to, že nám poskytl tu šanci být v Americe, pracovat v jeho úžasném kempu a užívat si všeho co nám se svou drahou chotí platí. Po této trapné chvilce přišly ještě další dvě, první bylo jeho focení se s holkama z kuchyně a druhá rozdávání 3 dolarů pro každého, abychom si i my, chudí lidé z východní Evropy, mohli koupit pití a neumřeli žízní, protože američani chápou, že 3 dolary je pro nás hodně a mohlo by to zruinovat náš roční rozpočet. Já můj mexický kolega Rafa, velitelé gardy, jsme byli oceněni dalšími 5 dolary, protože mít pod sebou lidi přináší zodpovědnost a v Americe platí výší místo, míň práce, víc peněz. Jakožto správní soudruzi jsme za 10 extra dolarů pořídili bezedný kelímek a napájeli celou kitchen staff Mountain Dew a Ice Tea. Park jsme si bezvadně užili, vyzkoušeli i novou atrakci, která se někdy kolem oběda zasekla a museli z ní lidi sdělávat vysokozdvižnými žebříky a pak se vydali domů.

Dalši dva dny jsem byl opět zařazen na práci v našem druhém kempu, kde práce je sice lehká, ale vstávat dva dny po sobě v 5:45, navíc s tím, že spát chodíme většinou kolem 2 ráno, není zrovna ončo. Co víc, v sobotu máme tz. Visiting day, což znamená, že do kempu přijedou rodiče ve svých nablýskaných mercedesech, sní všechno co jim nachystíéme, pohladí své dítka a zas odfrčí domů, pro nás to znamená tři dny chystání, směny o dvě hodiny delší a šéfy dvakrát tak nervóznější. Loni jsem měl za úkol spojený s tímto dnem krájet zhruba 60 kg cibule, letos jsem na tom pozičně líp a tak jsem jenom grilloval 3 hodiny 70 kilo kuřecích prsíček. Člověk by neřekl, jak dokáže bolet ruka od pitomých grilovacých kleštiček na obracení masa, ale jo, dokáže a to pěkně svinsky. Taky přímo na Visiting day už letos nebudu vyhazovat odpadky, ale stanu se šéfkuchařem krajejícím masíčko přímo v jídelně, takže woohoo.

Posledním důležitým milníkem, který bych měl zmínit je den D, který přišel dva dny zpět. Přišel později než loni, asi jsem si už alespoň trochu zvykl na místí kuchyni sestávající z věcí které se fritují v tuně oleje nebo půtuně oleje a když je neděle tak se polijou univerzální červenou omáčkou, aby byla místo hnusné chuti právě podávaného jídla cítět ještě hnusnější chuť omáčky, salsy nebo whatever to je. Každopádně mám sebou celé plato endiaronu, takže pomsta kolonizátorům měla jen krátký průběh a má střevní soustava už zase šlape jako švýcarské hodinky prodávané v česku.

Určitě se toho stalo ještě mnohem víc, ale má pamět je krátká a schovávám si místo na důležitější věci, takže více snad zase příště. Zatim se všichni mějte, čus bus, bye bye.