Amerika '13 Miami & Everglades

Tak je to konečně tady, pracovní část léta je za náma a jsou tu dva týdny na válení si šunek a cestování. Závěr v kempu byl trochu hektický, skoro nás všechny vyrazili, v jedenáct jsme museli povinně chodit spát a zatrhli nám všechny párty, ale nakonec se to nějak pořešilo a všichni zas rozdávali lásku a úsměvy na všechny strany, takže cajk…

Má letošní dovolená se skládala ze dvou částí, putování po Floridě s Maďarkama a na chvilku s jednou pražandou, rozenou plzeňajdou a dále pak na plavbu po Karibiku s Jančou. Po loňském cestování po západě jsem si myslel, že nemůže být bombastičtější věci na světě, jenže to jsem byl ještě chlapec hloupá a neznalá, protože život na Floridě a mořích přilehlých je prostě boží.

Z kempu jsem se v doprovodu tří Maďarských slečen vydal na cestu do NY, odkud jsme letěli do slunné Miami, předpověď počasí nám příliš nepřála, ale zpětně musím říct, že pánův v Norsku, kteří dělají předpovědi na stránkách, jichž správnost by mnohdy oslnila i „slunce v duši“ na čétéčku, buď přemrzla výpočetní technika nebo zrovna po šesté předestilovali svoji vodku a holt měli lepší věci na práci, než dělat správné předpovědi. Takže nakonec místo slibovaného deště vedro, že by aj velbloud pošel, což nás teda vůbec nemrzelo, ale mile překvapilo. Bohužel hned na letišti v Miami přišel první poser, kdy společnosti, u které jsme měli zarezervované a zaplacené auto najednou systém nechtěl přijmou kreditku ani jednoho z nás, takže nám ho nemohli dát a museli jsme si teda půjčit na den jiné, což nás namíchlo a peněženky pak obzvlášť, ale nedalo se svítit. Po tro3e trablí s navigací aneb Washington Str. není Washington Blvd. a jsou hodinu od sebe, jsme se zdárně dostali do našeho hostelu, který byl asi minutu od pláže a byl v centru samého dění na proslulém Ocean Drive. Recepce hotelu byla jedinečná tím, že to byl zároveň i bar, odkud se každou noc rozvážely podnapilé holky na párty všude po Miami Beach, navíc tam měli fajn akce jako dej sem deset babek a pij co chceš, takže to tam mile žilo. Co už tak milé nebylo byl náš pokoj o rozměrech upažení krát tři kroky, přičemž dvoupatrové postele se houpaly tak, že jsme ze strachu radši oba spali na zemi místo nahoře na posteli, takže volná plocha podlahy se rovnala jedněm botem, klima bylo takové malé chrchlátko, které sice chladilo, ale dělalo takový bordel, že ho holky na noc vypínaly, takže každé ráno jsem si přišel jako v udírně na maďarské klobásky. Hned večer jsme se potkali s Kristýnou, která tam už dva dny byla, což pro mě bylo vysvobození z Maďarské pasti, protože nevím jak bych psychicky snesl slyšet tu hatlamatilku o dva dny navíc.

První den jsme se vydali na asi hodinovou cestu na kraj národního parku Everglades, což je vlastně jeden velký močál, kde žijou aligátoři a jiné roztomilé ještěrky a breberky. Zastavili jsme na aligátoří farmě, kde nás čekala aligátoří a hadí show a pak projížďka na vznášedle. Show byly sice docela kraťoučké, ale člověk každý den nevidí chlapa strkat si vlastní hlavu do aligátoří huby nebo paní k smrti vyděšěnou z toho, že má kolem sebe nějakého dvoumetrového škrtiče. Navíc jako bonus po každé show jsme si mohli podržet a vyfotit si malinkého aligátoříčka nebo jakousi king kobřičku, jak roztomilé, že… Nejlepší částí ovšem byla jízda v močálech na vznášedle. To je taková ta věc s obrovskou vrtulí na zadku a frajerem na vysoke židli co to řídí, zbytek lidí sedí dole a dívá se kolem. Loď je asi 30 centimetrů vysoká a vy jedete močálem, kde jsou všude kolem vás aligátoři. Aligátor dokáže i z vody vyskočit nějakých 80 čísel, takže stačí jednoduchá matematika, abyste došli k výsledku rovnajícímu se totální panice, když na vás z e vzdálenosti na došah ruky z vody čučí metr a půl velká potvora. Moc vás neuklidní ani to, když vám váš šofér, který má na obou nohách jizvy od pokousání aligátorem z metr a půl vysoké židle uklidní, že je to v cajku, že oni většinou jen tak neútočí. Po něklolika minutách hrůzy a projíždění kolem zvědavých pohledů několika aligátorů tam pan kormidelnk zařadil dvojku a už jsme si to frčeli na plné koule po močálu. Několikrát tam hodil třistašedesátku, jednou byl pokus i o 720 a už jsme zas byli zpátky na suchu a v bezpečí. Jako suvenýr si odtud vezu plechovku aligátořího masa, tak jsem zvědav jestli bude chutnat stejně nebezpečně jako vypadaly ty potvory ve vodě. Na konec jsme se ještě podívali jak se krmí hejno asi stovky aligátorů zdechlýma myšma a vydali jsme se zpátky do hostelu. Po cestě nás ještě stihl floridský liják, který vypadá úplně stjně jako projížďka myčkou na auta. Pět minut je všude kolem vás voda, pocit jako byste protestovali za kvalitnější život korýšů na Václaváku a policie se vás rozhodla rozehnat vodním dělem, na chvliku kolem vás 15 čísel vody, ale než se vzpamatujete, všude sucho a po vodě ani památky. Večer jsme dojeli vrátit půjčené auto s tím, že bychom rádi to co máme zaplacené, ale opět byly nějaké problémy, takže jsme je poslali do temných hlubin mořských a zařídili se nějak bez auta.

Druhý den bylo v plánu dělat nic na pláži. Miami Beach je opravdu krásné místo, všude borci s pekáčema buchet, co by ani babička nenapekla a slečny s košíčkama plných silikonů. Slunce, písek a voda teplá jak kafíčko. Na pláži bylo tak fajn, že jsem tam strávil dobrou půlku dne, takže jsem si spekl záda do barvy sovětské vlajky a následně dva dny proplakal, protože jsem si na záda nemohl ani šáhnout. Záda se nakonec z ruda přebarvily na hnědo a následně se celé sloupaly, takže teď vypadám už akorát jak dement křížený s dalmatinem, ale aspoň zas sladce spím na zádech a ne na břichu dusící se každou půlhodinu protože mám rypák v polštáři. Večer jsme dali sbohem Kristýně, odlétajíc zpátky do Čech za svým nastávajícím manželem a my jsme se začali chystat na ranní cestu autobusem do Orlanda…