Rusko - příjezd do matičky Rusi

V dalším pokračování mého malého cestopisného seriálu se podíváme do Petrohradu, tedy mé první zastávky na cestě po Rusku. Vezmu to ale pěkně od začátku, protože už i jenom cesta do Petrohradu byla docela zážitkem. Jelikož na tom nejsem zrovna tak dobře, abych měl na záchodě místo clever toaleťáku ruličku bankovek s tatíčkem Masarykem, snažil jsem se všechno koupit a zařídit co nejlevněji. Nejlevnější letenka z Prahy do Moskvy byla za něco lehce přes 4000Kč, nutno podotknout, že přes Paříž, takže cesta co přímo trvá asi dvě hodiny pro mě byla záležitostí na den, což ale nijak extra zvlášť nevadilo, až na to, že jsem musel strávit před letem do Petrohradu jednu noc v Moskvě. Když jsem přistál v Moskvě, byl jsem nadšený jak malý Jarda, že jsem teda konečně v Rusku a byl jsem celý žhavý vidět úplně všechno, poznat jestli je to Rusko fakt taková hrůza a vůbec. Tohle nadšení mě ovšem velmi rychle přešlo, jelikož jsem začal bloudit a zjišťovat, že nikdo neumí anglicky a když na ně mluvím rusky tak se akorát zasmějou a jdou dál. Najít můj hostel, který stál neuvěřitelných 150 Kč na noc byla tedy první velká výzva, o té kose co tam byla jsem psal už minule, takže všechny expresivní výrazy, které v textu budu používat si umocněte na svinskou zimu. Jakožto na vše připravený cestovatel jsem měl vytištěnou mapku a přesné instrukce jak se do hostelu dostat, jenomže když jsem dorazil na zmíněnou adresu, byly kolem mě samé pavlačové domy. Byl to takový malý komplex pavlačí, který měl dokonce vjezd s vrátnicí, řekl jsem si teda, že se zeptám na sovět, tedy po česku na radu, místního vrátného. Jasně a výstižně jsem se uvedl, že moc rusky neumím a že jenom hledám budovu 24. Jelikož pán asi nepochopil, spustil na mě zřejmě příběh o tom, jak se pohádal dneska se ženou u oběda nebo nevím o čem to mohl žbleptat, každopádně po pár minutách monologu ukázal na jeden z baráků, ke kterému jsem se tedy vydal. Celý šťastný, že už konečně budu v teple chytnu za hlavní dveře načež s hrůzou zjistím, že tam mají zámek na heslo. Heslo, které jsem samozřejmě neznal. Jako správný geek jsem si hned spočítal kolik možných čtyřmístných kombinací se dá udělat z devíti čísel a zjistil, že zkoušet všechny by mi trvalo několik dlouhých tuhých ruských zim a tak jsem se raději vydal zpátky za mojim kámóšem na vrátnici. Rukama nohama jsem mu vysvětlil, že neznám kód, jestli mi ho neprozradí, zas do mě něco začal hustit, ale jediné číslo které pořád opakoval bylo 24 a žádné vysvětlování, že už vím kde barák je, ale neznám pitomé heslo nepomohlo, tak jsem mu dal dasvydaňa a šel zkoušet štěstí ke dveřím, jestli nepůjde někdo hesla znalý, naštěstí po pár minutách se ze dveří vyřítila nějaká osoba a já proklouzl dovnitř. Po dokráčení ke dveřím 5 mi došlo, proč stojí ubytování 150Kč, “hostel” byl totiž obyčejný 3+1 byt, který patřil nějakým přičmudlým bráchům v letech, ale zevnitř byly slyšet řeči jako fránina a angličtina, takže jsem uznal, že to asi bude v cajku. Hned co jsem vešel a zaplatil, lehl jsem a spal, jelikož jsem byl kaputo finito a fakt, že spím v nějakém bytě na okraji Moskvy s nějakýma Kavkazama mi byl v tu chvíli úplně šumák, i když pro jistotu jsem si dal peněženku a svoji malou zavírací kudlu(na salám samozřejmě) k sobě pod polštář. Další den jsem letěl do Petrohradu. Let asi za 800Kč, ale let v pohodě, jelikož ruské aerolinie slavily nějaké výročí, dostali jsme každý jako bonus odznáček s okřídleným srpem a kladivem, což uznejte, musí každého zahřát u srdíčka. Při přistání trochu foukalo a nedal bych moc za to, že si náš pilot trochu nepřihl vodky, jelikož naše přistání bylo trochu krkolomné, ale po chvlice driftování po dráze, za které by se nemusel stydět žádný hráč Need for speed a pár výkřicích spolucestujících jsme úspěšně přistáli v Petrohradu, městě tisíců mostů a pekelné zimy…