Rusko - Petrohrad

Petrohrad neboli Ruská perla, to byla má první pořádná zastávka na cestě po Rusi. Jak už jsem psal dříve, přílet do Petrohradu byl trochu nahnutý a to doslova a do písmene, jelikož docela solidně foukalo, měl náš řidič samoletu docela problémy s dosedem, ovšem není věc, která by Rusa překvapila a tak i když křídla skoro škrtaly o asfalt, všichni jsme přežili a mohli se vydat do ulic. Jelikož jsem v Petrohradu neměl žádnou z mých slečen, musel jsem si zařídit ubytování v jednom z místních hostelů. V poměru kvalita/cena jednoznačně vyhrál na fotkách slušně vypadající a hubičku stojící Hello Hostel, navíc umístěný skoro v samém centru, cena za noc nějaké kilčo pade, no neber to. Mé první korky v Petrohradu tedy vedly do hostelu. Dostat se k němu z letiště stálo několik přestupů a spoustu nervů spojených s petrohradským MHD, které chodí přesně asi tak jako většina holek. Takže půlhoďka sem, půlhoďka tam, nět problem. Po strastiplné cestě jsem se konečně dostal před budovu, která měla být můj hostel. Žádná cedule, před vstupem rozpadlá lavička, na ni prázdná flaška od vodky, na kterou se pomalu snášela opadávající omítka…Vzal jsem za madlo masivních dveří a doufal, že na druhé straně nebude nocovat na zemi pátá brigáda rudé armády, naštěstí se přede mnou objevila šikovná slečna a lehce alternativně vypadající týpek, kteří mě uvítali, hodili svojí ruskou angličtinou nějaký vtípek, kterému jsem nerozuměl a následovala prohlídka hostelu. Vevnitř to bylo opravdu docela pěkné, takové řekněme trochu klasicistní a divné, ale pěkné. Na pokoji jsem byl s nějakým Ruso-Lotyšem, co dýloval na černo auta a nějakou další sebrankou, kteří se náhodně objevovali a zase mizeli, takže jsem s něma neprohodil ani slovo. Celkové hodnocení hostelu je ovšem dobré, na Rusko víc než dobré, takže můžu jen doporučit.

Ještě večer jsem si řekl že se půjdu projít, protože hostel byl hned vedle řeky se spoustou mostů, Petrohrad je samá říčka a samý mostek, a všechno krásně svítilo, venku ovšem panovalo počasí stupně kurva kosa, takže jsem došel asi sto metrů od hostelu, zamyslel se nad podmínkami a po asi dvaceti třech setinách přemýšlení se vydal poklusem zpátky, protože by mi jinak asi takzvaně “umrz pytel”. Druhý den ráno sice pořád panovala zima, ale přece nebudu sedět na řiti v hostelu, a tak jsem si naplánoval pěší túru kolem všech hlavních památek. Petrohradské centrum začíná u Zimního paláce, vedle kterého je Hermitáž a táhne se dál na jihovýchod podél Nevského prospektu, což je místní main štráse a takovýma těma obchodama, kde stojí trenky víc jak vaše auto. Zima mi ovšem nedovolila vydržet venku víc jak třicet minut, takže jsem každou chvíli kempil v nějaké kavárničce nebo putyce, předstírajíc, že si čtu nabídku a po opadnutí rampouchů od mojeho nosu zase pokračoval dál. Petrohrad je opravdu moc pěkné město, aspoň teda centrum, co jsem sylšel, tak zbytek je obyčejné rozpadlé hnusné panelákové město, ale od centra jsou tyhle části na hony vzdálené. Malebné domečky, mosty, všechno se kolem vás honosí a hraje barvama a na každém rohu čouhá nějaké monumentální budova. Obejít a nafotit všechny památky dá docela zabrat, takže jsem se do hostelu vracel docela pozdě. Bohužel po cestě zpátky se mi stala menší nepříjemná věc a to že mi z neznámého důvodu jeblo v kolenu, každý krok pak znamenal svinskou bolest a tři sprosté slova, což mě zrovna moc netěšilo a bohužel se to se mnou táhlo až do konce výletu.

Druhý den jsem chtěl dát noze trošku klidu a tak jsem se vydal do Hermitáže. Pro neznalé je to taková velká budova, kde po generace ruští caři carevny a cařisvišti hromadili všechna umělecká díla, které někde našli, koupili, ukradli, zabavili nebo získali jiným typicky ruským způsobem. Sbírka děl je to vskutku obrovská, výstavky jsou rozdělené podle historických období a podle mě normální smrtelník nemá šanci si tam všechno za jeden den stihnout prohlédnout. Každopádně návštěva stojí určitě za to, navíc když budete předstírat že jste Rus, nebudete muset ani platit těžké háky za vstup.

Třetí den jsem se rozhodl přejít na druhou stranu říčky k Petropavlovské pevnosti. Měl jsem smůlu, že se celá pevnost zrovna rekonstruovala, takže zlaté věžičky byly schované pod plachtou lešení, ale i tak vnitřek byl taky hodně kulturně vydatný. Leží zde pochovaná většina panovníků, takže zlatem se tu opravdu nešetří a blýská se to na vás ze všech stran. Součástí pevnosti je také vězení, kterým si prošla každá správňácká osobnost ruské historie, ať už to byl nějaký car co mu zrovna přeskočilo případně ho tam šoupli komunisti nebo sám velký Lenin. Vězení není jako muzeum nic moc, u každých dveří máte akorát cedulku kdo tam byl, v té kde byl stryc Lenin je i původní postel a to je vše. Na stejné straně řeky je zakotven i křižník Potěmkin, pardon Aurora, ze kterého na pokyn Lenina bylo vystřeleno, čímž započala Říjnová revoluce. Kolem téhle báchorky jsou prý docela velké dohady, ale je to silně romantický příběh, tak ho tak nechme. Chtěl jsem si jít křižník prohlídnout i přímo na palubě, u vstupního můstku ale stáli dva vysmátí vojáci a z nějakého důvodu mě nechtěli nahoru pustit. Když jsem tak jakože nadhodil jestli gavarí pa anglicky, tak se začali smát a postrkovat ať někdo něco z nich řekne, nakonec po deseti minutách, kdy se kluci asi náramně bavili jeden z nich řekl ten pípl exkuršn, takže jsem si vyvodil, že mě tam pustí jenom ve větší skupince. Naštěstí se za mnou vynořila jakási partie Rusů, kde jedna paní uměla lámaně anglicky a vzali mě k sobě. Vstup na loď byl zdarma, ale hned nahoře u jednoho komína čekal průvodce, který si nechal zaplatit od každého 50 rublů za asistovanou prohlídku, celou samozřejmě v ruštině. Pán mluvil tak rychle a nesrozumitelně, že mi to připomnělo, jak jsem se kdysi díval na Piráty z Karibiku v maďarštině, spousta divných zvuků, ale ani šajn co to mektají, ale pokaždé když se ke mně obrátil jeho zrak, držel jsem se hesla tučňáků z Madagaskaru, usmívat a mávat, až na to mávání teda. Po prohlédnutí lodi se už nedivím, že dostali od Japonců ve válce na prdel, protože taková bárka možná byla dobrá k přepravě pšenice, kterou soudruzi vyrobili na 120 procent, ale ne do války.

Poslední den, kdy mě už večer čekala cesta vlakem do Kazaně jsem si ještě zašel prohlédnout chrám Prolité krve, který vypadá skoro stejně jako ten na Rudém náměstí, prostě takové ty typické ruské zmrzlinovité věžičky, jedna pistáciově zelená, druhá šmoulově modrá atd. Ještě jednou si prošel Nevský prospekt, koupil pohledy a vydal se na nádraží. Byla přede mnou 22 hodinová cesta ruským vlakem. To už zas ale až příště. Prokrastinaci zdar.