Trip no.1 – Laponsko

Je tomu již týden, co jsem si odškrtl další navštívený stát na mém seznamu, kterým se pro tentokrát stalo Finsko. Místní pobočka ESN (Erasmus student network) organizuje spoustu akcí a mezi nimi byl i čtyřdenní výlet na sever až za polární kruh, který vypadal velice slibně a i přes to, že stál 260 EUR, tak si myslím že byl velice povedený. Jelikož je o tento výlet každoročně velký zájem, jezdí se vždy dvěma autobusy a jezdí dokonce tři turnusy. Vzhledem k tomu, že (samotného mě to překvapilo) mám na konci března trochu víc školy, přihlásil jsem se hned na první.

Kotvy jsme zvedli ve čtvrtek odpoledne a to myslím doslovně, jelikož do Helsinek je to přes moře, takže jsme se nalodili aji s autobusama na trajekt a šupajdili si to směrem sever. Nutno dodat, že v Tallinnu svítilo sluníčko a pobíhali jsme si tu v tričkách, ale už na trajketu nám bylo jasné, že Finsko je trochu jiná liga. Přes veškerou světovůli zůstat na horní palubě a kochat se okolím, jsme byli nuceni zaujmout pozice na teplejších místech uvnitř lodi. Vzhledem k tomu, že jsem si jídlo nechal v autobuse a na lodi mi pěkně vyhládlo, byl jsem nucen navštívit místní duty-water-free shop, kde jsem zainvestoval do čokolády velikosti A4 s příchutí tiramisu, což se následně ukázalo jako kup roku, jelikož pár tabulek dokázalo člověka zapráskat na hodiny dopředu. Cesta trajektem trvala asi dvě a půl hodiny, takže žádná hrůza. Hned po té, co jsme se vylodili v Helsinkách jsme se naautobusovali a vyrazili temnou severskou nocí vstříc polárnímu kruhu.

Na nejsevernější místo našeho výletu jsme se dostali někdy kolem 8 ráno. Bylo to městečko jménem Rovaniemi, které leží přesně na hranici polárního kruhu a mimo jiné tady sídlí Santa. Takže jestli jste někdy o Vánocích omylem místo Ježíškovi poslali dopis Santovi, bylo to pravděpodobně tady, kde si s ním přitopili v kamnech. Vzhledem k tomu, že v městečku kromě obchodů s nemrznoucí směsí s výdrží do -35 a blonďatých lidí nic krom Santovy vesničky není. Bylo docela jasné kam povedou naše kroky. Měl jsem echo, že minulé semestry tam lidi zažili teploty kolem -33, ale my jsme měli pohodových -3. Vesnička samotné mě ovšem trochu zklamala. Krom kanclu Santy, kde jsme si s ním udělali grupen foto, tam toho nebylo moc co dělat. Jeden obchod se super kýčema, možnost projet se na sobovi za 30 éček, na skútru za celou výplatu a jediná snad zajímavá věc pošta, odkud můžete poslat pohled jakože od Santy. Po té co se všichni vyblbli jsme se vydali dál, trochu jižněji do místa našeho ubytování, vesničky Kuusamo.

Ubytovaní jsme byli na jakýchsi kolejích či co to bylo, každopádně pokoje velké a pěkné, kantýna taky, takže no problem. Večerní program se sestával z prohlídky města, kde na každého obyvatele připadají asi tři sobi, ale nic moc tam vlastně není. Kdo by taky co dělal za polárním kruhem že… Po procházce jsme vzali boby a vydali se zpět do dětství. Člověk by neřekl, že taková pitomost jako boby dokážou z dospělých lidí udělat zase malé špunty hodiny blbnoucí a vymýšlející nové útvary v jakých se dá sjet kopec. Tuším že to bylo něco přes hodinu, než jsme byli dost utahaní a vrátili se zpátky na ubytování. Jelikož byli všichni utahaní, zvolila se na večer klidnější zábava a to nejprve UNO a následně jsem naučil celou internacionální bandu hrát Cikána, který slavil velký úspěch.

Obsah našeho druhého dne by naplnil závěr televizních novin na Nově asi na měsíc, protože na programu byly zvířátka! První zastávka byla na Husky farmě. Pan majitel tady měl asi 220 psíků, kterým podle mě sype nějaký solidní matroš, jelikož si jinak nedovedu vysvětlit jejich hyperaktivitu. Mimo to, že jsme se mohli se všema pomazlit a vyfotit se s huskyštěnětem, byla tady možnost projet se ve dvojici na husky spřežení po kolečku dlouhém asi kilometr. Stálo to ale 30 éček, céž se mi enchtělo za takovou krátkou projížďku dávat a tak jsem vše jenom točil a fotil. Zastávka číslo dvě byla sobí farma. Představoval jsem si velkou ohradu a tam stovku sobů, ale realita byla taková, že jsme přijeli k chajdě, sloužící jako bistro pro běžkaře, kde opodál leželo vyvalených asi 6 sobů. I tady jsme se mohli svézt, tentokrát zadarmo, ale poměr cena kvalita byl značně znát, protože okruh měl asi 30 metrů. Navíc sobi asi předešlý večer sledovali dokument o šnecích a tak se rychlost jízdy blížila aktuální teplotě, lehce pod bodem mrazu. Zkoušel jsem různé povely v různých jazycích, ale sob si jel svoje a dvojku tam zařadil asi až deset metrů před finišem, když uviděl páníčka mávat na něho kusem mechu, což jak jsem pochopil je velká sobí pochoutka. Na oběd jsme měli barbecue, což spočívalo v tom, že jsme vyfasovali špekáček a místo u ohně. Spousta lidí vypadal nadšeně, protože asi špekáček na klacku dělali poprvé v životě. Já vzhledem k tomu, že moc dobře vím jak takové špekáčky chutnají, sem už tolik nadšený nebyl, ale aspoň mi dělalo radost sledovat jak všichni neznale a nedočkavě rvou párky přímo do plamenů a následně konzumují něco mezi prstem afrického domorodce a podrážkou. Super bylo, že zde byla apoň velká dráha na boby, na které jsme se opět docela vyblbi a byli tak ready na další část programu, kterým byly lázně.

No lázně… 14 Euro vstup, dvě vířivky, dvě sauny, jeden vodopád a tobogán s časomírou, na kterém jsme strávili většinu času snahou vytvořit časový rekord trati. Po několika testovacích jízdách, hlubokých úvahách a diskutacích nad vlivem tření, přítlaku, hmotnosti a jiných faktorů na naši rychlost, se mi povedlo dostat na čas 10,16, přičemž největší kanci si to dávali za 9,98 a máčkyi kolem 13 sekund. Po návratu zpět do hostelu na nás čekala speciální večeře, sobí maso s brusinkami a bramborovou kaší jako od babičky. Musím říct, že chutnalo fakt super, trochu jako hovězí, ale trochu víc do zvěřiny, srnky nebo tak. Byl jsem si dokonce jednou i přidat, což vyústilo ve fakt, že jsem byl napráskaný až po uši a stokrát raději než na karaoke bych šel do postele. Někde v davu se ale objevil nápad jít zkusit kolem půlnoci vyhlížet polární záři. S čímž jsem souhlasil a na chvilku ulehl, abych byl na půlnoc zase čilý jako finský rybka. O půlnoci jsme tedy vyrazili, prozíravě jsme si s sebou vzali opět boby, které se ukázaly jako spása, protože bylo zamračené, nešlo vidět nic a tak se aspoň zase jezdilo, po tmě, někteří tak s dvojkou v krvi. Naštěstí všichni přežili i když ráno jsem na sobě pár modřin našel i já.

Poslední den se jelo do národního parku, kde byla opět na oběd grilovačka. Přírodu mají ve Finsku moc hezkou to se jim musí nechat. Procházka to byla pěkná, menší problém se akorát naskytl když jednu holčinu stihl epileptický záchvat, naštěstí to chvilku vyležela a pak se nám ji podařilo dovést zpátky do autobusu. Po národním parku jsme zamířili do obchodu nakoupit si něco na cestu, tedy poprvé po třech dnech do nějaké řekněme civilizace. Z toho co jsem viděl by se Finsko dalo charakterizovat jako v neděli nepečeme pečivo, jsme všichni blonďáci, milujeme Mumínky a Angry Birds a jestli tady chceš pivo, tak si chlapče připlať. Poslední atrakcí našeho výletu byla pravá finská sauna i s malým ledovým jezírkem vedle, do kterého si člověk mohl spařený skočit. Tento zážitek jsem si dovolil natočit, jelikož to bylo opravdu hodně emotivní, jak je vidno i z mého komentáře nebo kolegy skákajícího do vody přede mnou. Enjoy…