Jak si žijem v Estonsku

Zatímco u nás v domovině se dějí věci nevídané – Zeman navržen na Nobelovku, Bartošová točí nový cover Jede, jede, mašinka a Zaorálek solidně zaryl do čínských prdelí, tady v Estonsku se pomalu dostavilo krásné a poklidné jaro. Je to až k neuvěření, ale vytáhl jsem kraťasy a jako štramák si to vycházkovým tempem zamířil s krátkým rukávem k moři. Ještě víc k neuvěření je, že i když je tu teď 20, tak Estonci to zřejmě ještě nepostřehli a jaksi nepřezuli na jarní, tedy nepřevlekli, takže jsem si v davu lidí se zimní bundou připadal jako exot, na což jsem si tady už ale docela zvykl, takže žádné terno.

V dnešním příspěvku jsem se rozhl přiblížit vám, jak si to tady vlastně žijem. Takže pěkně po pořádku. Místní univerzita má k dispozici tři různé ubikace k bydlení. Z neznámého důvodu mi byla předložena jen jedna volba a to naše ubytovna zvaná G4S, v naší erasmácké hantýrce G-force (babi čti dží-fórs). Za ubytování cálujem stejně jako na jiných kolejích kolem 165 éček, akorát my jsme trochu odstrčení od centra, což sice ve čtyři ráno s pěti kilometrama před váma naštve, ale člověk si zvykne a aspoň mám teď stehna jak Arnold. Jak je vidno na obrázku níže, náš domov je černá čtyřpatrová budova. Nejsou to ani tak koleje jako spíš ubytovna, kterou provozuje bezpečnostní služba a bydlí tady převážně její zaměstnanci, až na 4. patro, které bylo na začátku plné erasmáků. Vzhledem k nevýhodné lokaci a tak vůbec se spousta lidí stačila odstěhovat někam jinam a zůstalo tady jenom tvrdé jádro: Češi, Němci, jednoho zástupce zde zanechali slovenští braťa, dále je tu jedno italské capuchino, divný Turek, dva Řeci, které snad unesl nějaký kentaur protože jsem je dobré dva měsíce neviděl a prý tady bydlí nějaká Ázerbájdžánka. O té se ale jen vypráví historky a ještě nikdo ji nikdy neviděl. Na místo těch co odešli se postupně přistěhovali nějací Rusáci, kteří jsou totální ignoranti, trojice kdesi z východní Asie, jedna Rakušanka a zbytek jsou nějací pofidérní staří Estonci a Rusi, které na chodbě potkat nechceš…

Co se chodeb týče, jelikož je to budova řízená sekuriťákama, nechybí všude kamery, takže na chodbě se toho moc dít nemůže a to i díky rozměrům, které zaručují, že když se potkají dva velcí, tak jeden musí vycouvat až na schody. Barák má pod palcem týpek co se jmenuje Kalev, což je stejně jako čokoláda, zastávka, sponzor olympijského týmu a kdo ví co ještě. Je to takový v pohodě borec trochu v letech, který anglicky umí jen tolik kolik potřebuje a zatím jediné co mu vadí je, že máme v kuchyňce prázdné flaše a plechaně od piva a těžko mu vysvětlit, že naše spotřeba značně převyšuje logistické možnosti odvozu tohoto vratného odpadu a tak se tady holt hromadí. Bezpečnost máme zajištěnou i proti ohni, všude jsou požární hlásiče, které jsou stejně citlivé a hlasité jako fanynky One Direction. Poplach je zde skoro na denním pořádku a i když se trénuje pilně skoro každý den, ti co to mají na starost do dnes neví jak to vypnout a tak to tady občas řve třeba půl hoďky a když to náhodou vypnou, tak začne druhé patro.

Na každém patře je 12 pokojů, všechny jsou stejné až na jeden na konci chodby, dvakrát větší, který samozřejmě vyžraly české holky. Jinak jsou ale v každém pokoji kuchyňka, hajzlík a sprcha s vyhřívanou podlahou. Super vynálezem, díky kterému nám sice mnohem rychleji uhnívá kobereček před sprchou, ale zase ten pocit tepla od noh, k nezaplacení. Dále pak dva menší pokojíky každá se dvěma postelema, stolem a nějakýma těma skříňkama. Já už od začátku udržuju stabilní vztah se spolubydlícím Čechem Pepou, ale vedle je to trochu jiná italská domácnost. Začalo to portugalsko-maďarským soužitím, následně z toho svazku Portugalsko vystoupilo a přistěhoval se k nám Slovák. Ale stejně jako u Gabčíkova, Maďarsko nedalo skoro ani vědět a za chvilku bylo pryč. Momentálně tak náš pokoj 410 simuluje Československou federaci, kde vše funguje přesně jako za starých časů. Tedy Češi si dělají ze Slováků srandu. Mimochodem to, že byl Jánošík maďarský homosexuální žid víte?DSC02801

Kuchyňka toho moc nenabízí, je tu jeden stůl se čtyřma malýma stoličkama. Dřez který pořádně neodtéká a pak dva spotřebiče, které překonávají veškeré výdobytky moderní doby. Začnu sporákem. Jsou to dvě klasické elektrické plotýnky, jedna menší jedna větší, situované tak, že pokud na kteroukoliv z nich umístíte jakýkoliv hrnec či pánev, na tu druhou už se nevleze nic, maximálně tak plecháček…který nemáme. S tím už jsem se nějak tak smířil a dle výpovědí ostatních studentů z jiných evropských, dokonce vyspělejších, zemí na tom jsme s prostorem k vaření podobně. Vzhledem k tomu, že v kuchyni taktéž dlí kouřový detektor, je k dispozici nad plotnou digestoř. Mimo to, že vypnutá vydává zvuky, jak kdyby v těch trubkách konaly krysy nějaké orgie má tři stupně odsávání. Každý stupeň navíc přidává hluku asi jako jeden Boeing, každopádně kdyby v kuchyni někdo pustil prdíka, tak i při digestoři na trojce hrozí otrava jedovatými plyny ještě v horizontu několika hodin. Dalším velice nebezpečným spotřebičem je naše pračka. Obsahem nevelká, duší, rambajzem a společenským cítěním ohromná. Při každém praní se pomalu plíží po podlaze do jednoho z našich pokojů na návštěvu. Vzhledem k tomu, že má dost otáček na to, aby v ní Íránci obohacovali uran místo odstředivek, jde z ní docela respekt a tak už před ní radši zavíráme dveře a pak ji jen už deaktivovanou přesuneme zpátky na místo.

Aby se nám tady trochu lépe žilo, rozhodli jsme se náš pokojík trochu upradovat. Pokud nepočítám fakt, že jsme vybrali deset čísel chlupů a hnusu ze sprchového odpadu, aby nedocházelo k zatopení koupelny a následnému plavání všech lopatek, kýblů a koberečků až k vám pod sprchu, trošku jsme si zkrášlili náš záchod. Z mé hlavy vzešel nápad zužitkovat všechny hajzl papírové rolky a vykouzlit z nich krásnou záclonku. A že jsme tady tři chlapi co pořádně jí a tak pořádně se…tentočkujou, měli jsme rolek více než dost. Původně jsme si z nich stavěli různé budovy, tvary a monumenty při konání potřeby, nyní však krásně visí od stropu a přináší radost každému, co jde na záchod, ať už je to za jakýmkoliv byznysem.